Ty hrníčky, ze kterých pijete, vznikají v dílně Alexandry Kaňovské, titulované Nositelky tradice lidových řemesel a mimo to předešlé obyvatelky domu kavárny. Podělila se s námi o to, jak se sblížila s keramikou, jak se její výrobky dostávají na svět nebo co se skrývá za záhadným názvem „majolika“.
(čtení zabere 6-8 min)
Jizba se nachází v prostoru Vašeho rodného domu, jak vnímáte jeho přeměnu na kavárnu?
Pozitivně, přála jsem si zde nabízet námi vyráběnou keramiku spojenou s občerstvením, ale syn to obohatil ještě svojí praženou kávou, a prostor se tak stal opravdu jizbou v pravém slova smyslu – prostorem pro setkávání se lidí vzájemně si vyměňujících své city a zkušenosti.
Díky umístění v rodinném domě má kavárna intimní atmosféru, je pro Vás důležité, že se s Vaší keramikou lidé potkají právě zde?
Ano, má to pro mne velký význam, neboť k této cestě mi v minulosti nejvíce pomohli svou podporou prarodiče Panákovi, kteří obývali tento dům. Když jsem hledala v rodokmenu své předky, skoro vždy byli řemeslníky. Podporovala mne nejen babička a děda Panákovi, kadeřníci z tohoto domu, ale i prababička Lhotáková, ševcová také z Luhačovic.
Věnoval se někdo z Vaší rodiny přímo keramice?
Keramice se nevěnoval z mojí blízké rodiny nikdo, ale kresbě a malbě ano. Jak otec, který maloval olejem, tak dědeček, ten rád a krásně kreslil historické výjevy. A bratranec mého pradědečka Josefa Lhotáka byl Kamil Lhoták.
Jak vypadaly začátky Vaší tvorby, plánovala jste, že se stanete keramičkou?
Od mala jsem ráda tvarovala plastelínu, vždy mi to bylo blízké. A jak jsem se postupně seznamovala s různými podobami výtvarné tvorby, oslovila mě právě keramika. A možná na můj zájem měla vliv také má babička, která keramiku zbožňovala a vždy, když mně viděla hníst se v plastelíně, tak keramiku v podobnosti s plastelínou zmiňovala.
Kdo vás keramice naučil, prošla jste nějakým studiem, nebo jste samouk?
Keramiku jako takovou jsem poprvé zkusila u hrnčíře v Maďarsku, byla jsem zde totiž vystupovat s folklorním souborem Luhačovské Zálesí, to byla taky moje velká láska – tanec. Poté jsem začala v Luhačovicích mimo kroužku kreslení navštěvovat keramický ateliér a prošla jsem studiem keramiky na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti.
Jak byste zpětně zhodnotila náročnost Vašeho studia, předalo Vám vše, co jste potřebovala, nebo jste si na něco musela přijít až časem sama?
Studium je vlastně pouhý úvod do problematiky, ale díky naším vyučujícím šlo o nádherný úvod. Vše na práci s keramikou si musíte „osahat“ v praxi, vlastním studiem po muzeích a podobně. Studium nikdy nekončí, keramika umí vždy překvapit.
Pro mnohé z nás je keramika neprobádané území, pod pojmem majolika si představím spíše majonézu než keramiku, mohla byste osvětlit, z jakých materiálů své produkty vyrábíte?
Každý má nějaké asociace, ale původ označení majolika a fajáns pochází z historie, kdy se dovážel do Evropy porcelán, a to přes ostrov Mallorka – od toho majolika; a italské přísavní město Faenza – od toho fajáns. Tento porcelán se snažili napodobit i novokřtěnci, později nazýváni Habáni, pomocí bílé polevy a malby do syrové glazury, v této technologii byli ve své době mistry.
Jak vypadá proces tvorby?
Jeden z prvních procesů vyrábění keramiky je vlastní návrh, který mnohdy vychází z předchozího studia historických kusů - fajánsí. Vlastní výrobě předchází výroba točířské hlíny. Poté se na hrnčířském kruhu vytočí tvar, který se obtáčí, uchatí, vyřezává či modeluje. Pak se nechává uschnout a retušuje se. Přichází první ze dvou pálení, kterému se říká „přežah“. Po vytažení z elektrické odporové pece se výrobek glazuje, a to buď namáčením, poléváním, vyléváním, případně stříkáním. Na tuto glazovanou vrstvu se maluje ruční malbou dekor, proto tato technika nese název malba do syrové glazury. Následuje druhé pálení, které z glazury vytváří barevnou sklovinu na střepu. Obě pálení probíhají za teploty 1000 °C, u kameninového materiálu určeného k servírování kávy ještě o 60 stupňů více. Po dopečení přichází moment otevření pece, který je vždy požitkem; okamžikem, kdy poprvé spatříme naši dokončenou práci a někdy se setkáme i s překvapeními, které dokáže keramika připravit.
Jak funguje Vaše dílna, pracujete v ní sama, nebo máte někoho k ruce, třeba z rodiny?
Samozřejmě v ní pracuje víceméně celá rodina a mám také své letité učedníky, kteří u mne pracují již léta. Hodně jsem jich do keramiky zasvětila, někteří vytrvali a mají již vlastní dílny.
Máte tedy nutkání předávat své hrnčířské umění dál?
Ano, baví mě to, však za ta léta jsem vyučila tomuto uměleckému oboru hodně dětí. Působila jsem v Praze, Velkých Opatovicích, Luhačovicích, učila jsem i malé žáčky v Holíči na Slovensku. V roce 1996 na Základní umělecké škole v Dubňanech jsem založila keramický obor a vedla jej.
Jaké výrobky tvoříte nejraději?
Nejraději si tvořím svou volnou tvorbu, času je k tomu však jen poskrovnu. Ale v podstatě je to jedno, protože relax je pro mě všechna tvorba a s pěknou hudbou se tvoří samo, právě ty povinnosti mne mnohdy svazují.
Vaše výrobky nesou tradiční prvky, zároveň nejsou jen pouhou replikou klasiky, jak ve své tvorbě balancujete tradici a vlastní uměleckou invenci?
Inspirace přichází z předchozího studia, neustálého sledování tvorby z minulosti a vnímání přírody. V přírodě je tolik tvarů, barevnosti a variant. Důležité je sledování zkrátka všeho okolo, v hlavě se to přetvoří v nějaký impuls a každý nápad přináší další nápady a varianty. Má zkušenost je taková, že pokud člověk nemá možnost tvořit, jako by nápady ubývaly. S inspirací je to vždy jednou nahoru a pak dolu, ale můj optimismus vše zdolal a později mne podpořily děti.
Co Vás na výrobě keramiky uchvátilo?
Ručně vyráběná keramika vám přináší potěchu od prvního okamžiku – dotýkání se materiálu, točení, tvarování… všechny fáze tvorby jsou zábavou a odpočinkem. Každému bych to doporučila, zapomene na všechny starosti a vyčistí si hlavu. Někteří mi dokonce říkají, že se mám, když si celý den hraji.
Věnujete se i jinému druhu umění, než je keramika?
Ano, kdysi jsem si vyzkoušela všechno možné, ale s vlastní dílnou, která vás pohltí, není čas. Ten čas na jiné aktivity si v současnosti musím utrhnout, už jsem to pochopila…brzy, že?
A když si konečně utrhnete volnou chvilku, do jakého hrnku si nalijete kávu?
Já ji piji nejen ze svých keramických hrnků, ale i z hrníčků mých přátel keramiků, dělá mi to totiž radost, vzpomínky na ně mě těší, a tak pití kávy má více funkcí – vychutnat si kávičku a vzpomenout si zároveň na své přátele a okamžiky strávené s nimi. Ráda dělám radost nejen sobě, ale i jiným.
Říkáte, že máte přátele mezi hrnčíři, dá se tedy říci, že existuje nějaká hrnčířská komunita? Jak se setkáváte, napadají mne jen trhy, nebo máte i nějaký tajný spolek svobodných keramiků?
Každý keramik je zalezlý v dílně, ale jsou tu naštěstí zmíněné trhy nebo podobné příležitosti, kde si slíbíme, že se navštívíme a nakonec se vidíme až na nějaké další akci jako třeba na hrnčířských trzích v Kunštátě a Berouně.
autor: Jonáš František Soukup